Nebojte se létat s velkými maketami na svahu
Mnoho pilotů větroňů, kteří za sebou neměli svahovou
kariéru, létají se svými krasavicemi pouze v termice a svah pro ně zůstává
tabu. Samozřejmě létání na rovném modelářském letišti, co se týče letových
úkonů a rozhodování je jednodušší. V malé výšce většinou rotory a turbulence
nehrozí a přistávání je snadné. Problémy v termice mohou nastat většinou ve
výškách nad 500 m, kde jsou problémy s vizuální kontrolou a rychlostí.
Naproti tomu na svahu můžeme létat blízko sebe nebo i pod svahem a vychutnat
si tak let své makety. Při rozumném létání a dodržení pravidel a úkonů při
přistání je riziko poškození téměř minimální. I piloti skutečných větroňů
létají na svahu nízko nad stromy, někdy také musejí přistávat na poli pod
svahem. Ale na letišti v dané lokalitě před letem probíhá malé školení,
popř. vývoz - let s místním instruktorem, abyste si svah osahali. To
modeláři většinou nedělají a znám případ, kdy nabuzení modeláři naházeli
všechny větroně na svah, aby se vzápětí čtyři modely srazily a spadly. Aby
k tomu nedocházelo, je potřeba dodržovat následující pravidla.
1) Je potřeba umět na svahu létat s menšími modely a
zvládat je ve všech rychlostech a akroprvcích. Pokud tuto oprůpravu nemáme,
pořídíme si menší model o rozpětí 2,5 – 3 metry. Můžeme použít např. levné
čínské polomakety i z EPP (např. ASw 15 od Robbe, apod.). Zkušený pilot
větroňů z roviny samozřejmě let na svahu s velkým modelem zvládne, ale
vynucené přistání, změna větru či nečekaná turbulence může vést
k zazmatkování a havárie je na světě. Proto je potřeba průprava se cvičným
modelem, aby všechny návyky a úkony byly automatické a pilot byl v klidu.
Pokud na různých svazích máme za sebou 10 hezkých přistání bez poškození
cvičného modelu, můžeme vzít na svah svého 4-6 metrového miláčka.
2) Musíme si uvědomit, že různá síla větru a změna
jeho směru např. o 10° může změnit létání, a to dosti značnělepšímu či
k horšímu. Proto necháme letět kolegy s menšími modely nebo zkušenější
modeláře a pozorováním a komunikací s letícím kolegou zjišťujeme, co v danou
chvíli svah umí.
3)
Než vůbec odstartujeme, od místních či
zkušenějších letců se dozvíme, jak svah nosí, kde je turbulence, kde
točizatáčky, kde ideálně přistát.
4) Na svahu přistáváme se zataženým podvozkem. Pokud
si nechceme odřít trup, můžeme jej zespodu oblepit opravnou páskou. Lze
zalepit i kolo – pak raději rozpojte konektor k servu kola. Dá se také
zalepit háček aerovleku, aby se do něj nedostala hlína.
5) Před každým startem si pečlivě prohlédněte svah,
určete si výšku, pokud přestane foukat, k bezpečnému přistání nahoře nebo do
svahu. Pokud tato bezpečná výška už není, určete si sestup, zatáčky a místo
přistání dole pod kopcem. Mějte na paměti, že na kopec nikdy nefouká kolmo,
a tak i přistání je lepší dělat proti větru. Ale zase pokud by to bylo např.
proti lesu nebo domům, je menší riziko přistání třeba po větru. Protože
seshora nevidíme přesně výšku, můžeme odhadovat i podle stínu větroně. Toto
neřešíme při nastalé situaci, ale než odstartujete, tak si situaci
představte a v duchu zapamatujte.
6) Start. Nezapomeňte si v klidu sestavit větroň a
vše vyzkoušejte, než požádáte kolegu o hod. Když vrhač bere model do rukou,
již jej řiďte a snažte se křidélky udržovat balanc a výškovkou mírně tlačte.
Pomocník se rozbíhá a model hází. Model mírně tlačte, udržujte rychlost a
leťte na místo největšího stoupání. Vystoupejte do bezpečné výšky 50-100 m
nad svahem a zatáčky točte směrem od svahu. Periferním viděním kontrolujte
ostatní modely. Pokud jste začátečník, informujte ostatní – dají si na vás
pozor.
7) Každý svah je jiný. Svahař má rád svah s příkrou
hranou, kde se dá létat nízko kolem sebe (např. Raná). Tam je lepší
přistávat dole na louce. Dále jsou svahy typu louka, s lesem nahoře – v tom
případě přistáváme do svahu (např. Vepří, Korno). Svah s hranou, skálou a
velkou přistávačkou nahoře je např. Stolová hora na Pálavě. Svahy téměř
ideální, kde se dá přistávat nahoře, do svahu i pod svahem, těch je opravdu
málo. Dále pak můžeme odlišovat horské létání, které je skvělé svými velkými
dostupy i sílou stoupání. Tam bývá přistání složitější, protože let se
odehrává ve vysoké rychlosti a někdy musíme rychlost vytratit letem hluboko
pod sebe, letadlo zpomalit, vystoupat a dostoupat na místo přistání.
8)
Při létání na svahu udržujeme vyšší rychlost, než v letech v termice.
Zejména při létání na hraně svahu, kde není možnost přistát pod svahem,
musíme udržovat takovou rychlost, aby při zdechnutí větru jsme měli energii
na okruh a přistání. Hlavně v létě může přijít termika a proudění na svahu
se ve vteřině změní třeba o 180° a ze stoupání o 3 metry nahoru je 3 metry
dolů, k tomu ještě pekelná turbulence. Na takovou situaci musíme být
připraveni. Pokud se nepodaří přistát nahoře, resp. výška už nestačí, tak se
neplácejte u svahu v turbulenci, nepanikařte, model zrychlete a zkuste před
svahem najít termiku. Zkušení piloti to poznají podle teploty proudícího
vzduchu, ptáků i hmyzu. Pokud nemáte tolik zkušeností nebo např. létáte se
svým nejlepším modelem, udržujte si výšku letu vyšší a při zhoršení stoupání
se vydejte ihned na přistání! Dnes, v dobách lehkých baterek, není problém
maketu elektrifikovat. Ideální je sklápěcí pohon na hřbetě trupu. I já na
svahu létám ponejvíce se 4 metrovým Ventusem s motorem. Létám daleko i
nízko, kam bych bez této pojistky nikdy neletěl. Nacházím místa, kde to
pravidelně nosí. Ortodoxní svahaři říkají, že je to nesportovní a bez
potřebného adrenalinu. Mají pravdu. Ale berličku v podobě elektro doporučuji
zejména u velmi drahých modelů.
9)
Létat již umíme, to před startem na svahu musí umět každý velice dobře. Nyní
si povíme o jednotlivých typech přistání. Přistání za hranou svahu na rovině
(např. Pálava) může sice vypadat velice jednoduše, ale za příkrou hranou se
tvoří rotory. Zejména v silném větru můžeme na trávě pozorovat různé směry
větru či bezvětří. Přistáváme na místa, kde se tráva ohýbá správným směrem.
Pokud fouká stabilně, je vhodné si udělat ve výšce okruh jako na přistání
s průletem 10-20 m nad startem. Tím si místo na přistání osaháme, což můžeme
udělat třeba 3-4 krát. Při každém průletu můžeme snižovat výšku. Udržujeme
poměrně vysokou rychlost a v případě náhorní plošiny si nezalétáváme za
návětrnou stranu! Dost často se stane, že při takovém osahávání svahu jsme
najednou 2-3 m nad místem přistání, a tak vytáhneme brzdy, udržujeme
rychlost a model v podstatě sám přistane. Někdy se nad zemí stane, že jsme
v záporném rotoru. Model podrovnáváme, co to dá a on žuchne z půl metru nad
zemí jako kámen. I zkušení svahaři nalétávají na přistání třeba i desetkrát,
než jsou spokojeni, otevřou brzdy a přistanou. Jde o to, být v klidu,
nezmatkovat a zkoušet – většinou se to podaří. Někdy si člověk říká, že teď
přistane, zkouší to a přistane třeba za 15 minut. Proto je potřeba mít
v baterkách velkou rezervu.
10)
Přistání do svahu typu louka se může zdát složité, ale je nejjednodušší.
Někdy létáme osmičky, vítr se utišuje, létáme stále níž, až najednou model
sám přistane. Jiná situace nastává, pokud pořádně fouká a model má snahu
létat 100 m nad svahem. Zvyšujeme tedy rychlost, létáme osmičky a pomalu
sklesáváme, až se dostáváme 10-20 m pod sebe. Pak uděláme takový větší
okruh, vytracujeme rychlost, model srovnáme rovnoběžně se svahem a letíme
šikmo proti sobě. Necháme model vynést na místo přistání. Před dosednutím
srovnáme směrovkou a křidélky osu křídel souběžně se svahem a zároveň
brzdíme vzdušnými brzdami. Pokud nejsme spokojeni, zavřeme brzdy, zatáčku
proti větru a okruh opakujeme. Hlavně v horách můžeme vytrácet rychlost
hluboko do údolí, a to i na brzdách, protože stoupání je třeba 10 m/s.
Zásadně přistáváme se zataženým podvozkem, protože při přistání hrozí nejen,
že podvozek rozmlátíte, ale pokud by vydržel, vítr by za směrovku model
obrátil z kopce, ten se rozjede a ihned letí. Za silného větru může opět
vzletět i model se zataženým podvozkem. Vysílač si tak berte s sebou při
cestě k modelu.
11) Přistávání pod svahem. Jak jsme si řekli, tento
scénář máme již v hlavě připraven před vlastním letem a místo přistání máme
předem dané. V klidu vyklesáváme zatáčkami od svahu a přibližujeme se
k místu přistání tak, jak jsme si to předem připravili. Snažíme se dodržet
směr a výšku. Ve 20 m srovnáme do osy místa přistání, brzdíme a opatrně na
rychlost, aby nám nehrozila její ztráta a pád. Model necháme na přistání
letět v optimálním kluzu, až sám přistane. Podrovnání nezkoušejte, protože
to se většinou nepodaří ve správné výšce a model následně spadne po křídle.
Před létáním si můžeme pole či louku na přistání prohlédnout a ujistit se,
že tam není žádná tyč či velký kámen. Naopak před letem je třeba si všechny
tyto nouzové postupy projít tak, jako to dělají akrobaté - rukou
představující model s výhledem na místo přistání a vybrat nejvhodnější
zatáčky, místo na přistání a v duchu si to proletět. V reálu pak na žádné
velké vymýšlení není čas.
12) Při dodržování těchto zásad s maketami o velkém
rozpětí není problém. Na startu je třeba mít silného vrhače či vystřelovací
gumu. Ale čtyřmetrovky si dokážeme hodit sami. Teď něco na povzbuzení.
Musíme si uvědomit, že každý model nakonec jednou spadne kvůli technické
příčině (většinou shoření serva na křidélkách, výškovce, zablokování
podvozku a rychlém vyčerpání zdrojů, poruchy napájení). Proto se snažím
v modelech vyhnout mikroservům, která i když mají sílu 4-5 kg, většinou jsou
přetěžována a vydrží kolem 50 hodin létání – pak shoří buď motorek nebo
zesilovač. Zvlášť záludný může být právě zesilovač. Někdy při předstartovní
kontrole se křidélko hýbe jako obvykle, ale na jednu stranu nemá sílu.
Shořela půlka zesilovače. Proto před startem zkontrolujte kormidla i na
sílu. U svých modelů používám na křidélka serva s kovovými převody o
tloušťce 15-20 mm s uříznutými patkami. Na výškovku kvalitní standardní 6-8
kilový. Životnost je oproti mikroservům několikanásobná. To jsem již
odbočil. Přeji vám mnoho přistání na kopci s velkými maketami větroňů. A
nebojte se!
